Kdo přispěje?:Dokud dýchám, doufám.

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta

Urývek z knihy Marie, královna, skotská

22. července 2009 16:03

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta