Kdo přispěje?:Dokud dýchám, doufám.

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde

Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do

hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který

unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit

neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud

on nebude chtít. On? Kdo?

Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.

Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín

zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.

„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.

Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po

stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která

dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.

Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku

zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří

stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima

neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje

podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci

schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené

rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho

oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak

se rozejde