Kdo přispěje?:Dokud dýchám, doufám.
Kdo přispěje?
21. června 2013 v 06:39
M
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se roze
21. června 2013 v 06:39
M
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se roze
21. června 2013 v 06:39
M
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se roze
20. června 2013 v 23:14
Turecko
20. června 2013 v 20:16
TURECKO
holky makali jste někdo již v Turecku - Istambul? kontakt mám, jen potřebuji zkušenosti, jestli je to tam ok, nebo ne. díky všem .
20. června 2013 v 19:52
pro hamrlik
delas i holandsko??
20. června 2013 v 19:51
Jana pro Lana
20. června 2013 v 05:28
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:28
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
20. června 2013 v 05:27
M
Plazící se, děsivé stíny natahují své drápy k nebohé dívce. Postačí jediný krok a ona upadne do
hladových chřtánů děsů. Obejmou ji a odvedou do hořícího pekla. Odevzdanost přízraku, který
unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokáže ubránit
neviditelnému nepříteli, který ji ovládá, kterému odevzdala svůj život. Nyní již není cesty zpět, pokud
on nebude chtít. On? Kdo?
Aurora se zpocenými dlaněmi pokouší zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenachází.
Třesouce se krčí u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně hledí do tmy. Cítí chlad, vidí temnotu. Stín
zmizel. Nohy se jí podlamují. Dívka bezmocně poklekne na zem.
„Co jsem to udělala?“ prohrábne si vlasy. „Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nedostanu,“ vzlyká.
Smířená se svým brzkým koncem, pojednou sebou trhne a upne zrak směrem nahoru. Nad ní, se po
stěnách rozsvítí první lampička. Pak druhá, třetí, další a další…Společně pak vytváří řadu světel, která
dávají vyniknout úzkému točivému schodišti, jež se rozprostírá před Aurorou. Postaví se. Zpozorní.
Utře nos a dodá si odvahy. Opatrně nahlíží před sebe. Rukama se přidržuje stěny, a pomalinku
zdolává schůdek po schůdku. Kamenná dlažba ji studí do bosých chodidel. Nízký strop vytváří
stísněné neútulné prostory. Spousta prachu a pavučin kol nedodávají zrovna pocit bezpečí. Očima
neustále těká po zdech, jakoby očekávala, že na ní odněkud vyskočí přízrak. Tenký župánek vlaje
podél jejího těla silou průvanu, který profukuje mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazí. Na konci
schodů stojí tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce, hořící louč. Černé kožené
rukavice nedovolují nahlédnout ani na jeho ruce, pokud tedy nějaké má. Aurora, připravena ho
oslovit, „ztratí“ schopnost mluvit. V hrobovém tichu lze zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak
se rozejde
19. června 2013 v 20:14
Finsko
Ahoj, delam finsko prosli sem email
19. června 2013 v 18:55
lara
prosim baby pomozte nejaky kontakt do finska...dik
19. června 2013 v 15:13
sandra
pro Lucku : proč né Dubaj? nějaký problém? přes koho jsi tam byla....? já tam jezdím a zatím ok.
